Celý život jsem snil. Snil jsem o krásném černém koni s překrásnýma očima. Snil jsem a pak jsem ho uviděl. Ne, to opravdu není sen! Stál tam vzadu. Nemocný. Celé tělo včetně duše měl poseté nemocí. Koukal na mne těma krásnýma očima bez života a říkal: "Vem si mne a pomoz mi, prosím člověče! Ty jediný to pro mne můžeš udělat. Čekám tu na tebe už dlouho, hodně dlouho..."

Už nemusím snít. Mám doma úžasného černého hřebce s jiskrou v oku, nádhernou zdravou srstí. Po těle i po duši je mu dobře. Moc dobře. Nám oběma. Jsem hrdý majitel "černé perly", fríského sebevědomého hřebce Tsjibbe T.

Čipa jsme si přivezli na podzim 2005. Byla to opravdová souhra náhod. Moc jsme fríse chtěli. Viděli jsme inzerát. Okamžitě jsme se na něj jeli podívat. Byl hubený, ekzém po celém těle, bez hřívy, ocasu, břicho a záda jeden velký mokvavý strup. Byl po selhání ledvin, po schvácení kopyt. Podkovy na předních nohou měl obráceně. Ještě stále probíhal zánět...

Viděli jsme "to" v jeho očích. Byl to ON. Náš frís.

Koně jsme ostříhali, tedy zbytky hřívy, které byly vytrhané. Každý den jsme ho koupali, ošetřovali sirným mýdlem, dostával homeopatika na detoxikaci organismu. Řepíkem jsme omývali rány. Každý den dvě hodiny práce. Práce, která stála za to. Lásku, kterou jsme mu dodávali kdykoliv jsme šli okolo jeho boxu. Když byl čas, tak jsme si s ním povídali, hladili. Setrvávali mnoho hodin u něj v boxe. On to má moc rád.

Všichni říkali, že takového koně by nechtěli ani zadarmo. My jsme za něj zaplatili dost peněz a vůbec jsme netušili, jak vše dopadne, ale věřili jsme mu. Když se pomalu vyléčily strupy na hřbetě, byl čas na sedlo. Zatím jsme ho pomalu lonžovali, aby si zvykl na práci.

Po vánocích dostal nové sedlo vyrobené speciálně pro něho, aby ho nikde netlačilo. Objednali jsme si ho u skvělého sedláře Ing. Marka Zbořila, který odvedl opravdu skvělou práci. Sedlo bylo pohodlné jak pro koně, tak jezdce.

Začal každý den chodit pod sedlo, učit se na jízdárně základní cviky. Čipík je velice učenlivým žákem, ale občas si rád vyhodí z kopýtka. Jak šel čas, dorůstala hříva, ocas, rány po těle i duši se pomalu zahojily. Bylo rozhodnuto. Ukážeme Čipa světu.

V Kladrubech se v květnu 2006 konal Fríský den, na který dorazili frísové z celé republiky a Slovenska. My jsme samozřejmě nemohli chybět. Připravili jsme jednoduchou drezuru na hudbu. Pod sedlem byl pouhé čtyři měsíce! Vystoupení Čipa s jezdkyní Ivou Bozenhardovou se velmi líbilo. Dokonce se divákům poklonil.

Byla vyhlášena soutěž o nejkrásnějšího fríského hřebce. Na to, že bychom mohli nějaký hlas dostat jsme vůbec nepomysleli. Frís bez hřívy? Konkurence byla silná. Byli zde překrásní hřebci s nádhernou hřívou, ocasem... Při vyhlašování výsledků jsme byli na druhém konci tribuny. Najednou hlásí jméno našeho hřebce! Opravdu nás cena zaskočila. Teprve nyní si člověk uvědomí, že naše každodenní péče byla oceněna. Tak jsme si domů přivezli "Nejkrásnějšího fríského hřebce".

Bylo s podivem, že fotka našeho koně se neobjevila v žádném časopise s koňskou tématikou. Proč? Vždyť přece vyhrál! Zasloužil by si to. Bohužel po Kladrubech se Čipík začal nezvykle moc drbat a vracel se zpět ekzém. Opět jsme myli, mazali, podávali léky na alergii. Na podzim vše ustoupilo a hříva rostla a rostla.

Na podzim jsme Čipa předvedli na výstavě v Pardubicích kde sklidil zasloužený potlesk. Čip se při potlesku umí předvádět a ukázat jak krásný je jeho plavný klus. Ten potlesk patřil všem. Všem těm, kdo nám po celý rok pomáhali se starat a připravovat tohoto koně na výstavy. Díky Patrície, tobě patří ten největší dík. Kůň poděkovat neumí, my můžeme, musíme.

Čas plyne, hříva roste. Dnes jsme moc rádi, že je Čipík náš i když ještě nedávno mu nikdo nevěřil. Nevěřil, že z ošklivého kačátka bude jednou překrásná labuť. Tento příběh jsem Vám musela odvyprávět. Až jednou uvidíte někde v koutku stát koně a budete věřit, že je to ON, ten pravý. Poslechněte svoje srdce a věřte mu. Ten pocit stojí za to.

"Tobě rovného jsem nestvořil..." (Korán)