Hřebčín v Lipici, ležící severně od Terstu, byl založen r. 1580, a to stejně jako o rok starší hřebčín kladrubský pro potřeby habsburské monarchie. Na počátku byli dovezeni španělští koně, 9 hřebců a 25 klisen, později, tj. koncem 18. století, byli do chovu zavedeni neapolitáni a kladrubáci a začátkem 19. století i arabi (siglavi). Pokus o zušlechtění arabskou a později i anglickou krví se nepodařil, protože koně ztráceli svůj typický vysoký chod, nezbytný pro uplatnění ve španělské škole. Proto se dodnes chovají původní typy – Maestoso a Favory po kladrubácích a Conversano a Neapolitano po italských předcích. Lipicán je kůň reprezentační, byl určen pro vídeňskou šlechtickou jízdárnu a tam se uplatňuje dodnes. Pro tyto účely však dnes chová lipicány menší postavy hřebčín v Piberu u Štýrského Hradce (Rakousko). Větší typ lipicána se osvědčil v armádě, v zápřeži i jako kůň pracovní.
Menší typ měří v kohoutku 154-165 cm, u nás chovaný měří až 168 cm. Hmotnost se pohybuje kolem 550 kg. Velmi pěkná hlava má většinou rovný profil, ale může mít i lehký klabonos. Lopatka je strmá, což v tomto případě není chyba, protože podmiňuje vysoký chod. Trup je hluboký, dobře osvalený, nohy kratší, silné, kopyto pevné. Ocas je vysoko nasazený i nesený, hedvábný. Kůň není příliš rychlý, ale je velmi obratný a učenlivý, všestranný. Převládají bělouši, a to vybělující, hříbata jsou hnědá nebo černá. Asi 20% lipicánů jsou vraníci nebo hnědá